Dárek pro čtyři století starého Jakuba

Když byl František Stárek (jeden z úhlavních nepřátel socialismu, vláčený za "protispolečenskou činnost", rozvracení republiky a známý hlavně jako vydavatel revue Vokno) za komunismu vězněn v Hradci Králové, soud se odehrával v Ústí nad Orlicí. Eskortovali ho v zavřené Avii a vůbec neviděl ven. Když jeli přes jeho rodiště, České Libchavy, cítil, že je tam, kde jsou jeho předci. I když není paranormálním jevům nakloněn, ten pocit byl velmi intenzívní. Už v té době se věnoval rodopisu, tedy vědě zvané genealogie a o svých věky vzdálených příbuzných hodně věděl. V bádání pokračuje i teď. Ovšem jako státní zaměstnanec příliš volného času nemá.

* Kam jste se ve své minulosti až dostal? Po otcovské linii jsem desátou generací, kterou znám. Jakub Stárek se narodil pravděpodobně roku 1601 a od té doby mám doloženy všechny své předky. Jeho syn byl Václav, další Jan, jeho syn byl opět Jan, potom byl Josef, ten měl syna Františka, pak byli další dva Františkové, pak už můj táta Jaroslav a já mám syna Jakuba, a tak se vracíme k prvopočátkům.

* Jak se člověk těch dávných příbuzných dopátrá? Kdybych byl studovaný historik, šlo by to snadněji. Historik amatér má potíže, protože neví, co a jak hledat. Na štěstí jsem se na začátku své práce v archivu v Zámrsku setkal s doktorem Kalábem. Je jedním z archivářů, kteří mají rádi svoji práci, což není úplně obvyklé. Někteří razí heslo - když vidíš badatele, nakopni ho do... Dají vám sice, co chcete, ale není to ono, protože jste se neuměl zeptat. Doktor Kaláb mi poradil, kudy vedou cesty poznání. Velmi významně mi také pomohl Nestor českých genealogů pan Ulrich. Od té doby už je to o šířce záběru a o čase, který tomu mohu věnovat, protože má práce mě hodně vytíží. Takže o dovolené jedu za další úřednickou prácí. Ne, že by mi to vadilo, jenomže workoholik si prostě odpočine zase jenom při práci. S lupou a tužkou pročítám stovky stran a obvykle z toho nic není. Pak za čas narazím na ten správný záznam. Čím déle to člověk dělá, jsou takové okamžiky řidší. Ale mozaika se stále doplňuje. Dobrodružství s lupou a tužkou, to je jako když archeologové štětečkem očišťují střepy a pak se z nich snaží slepit vázu, která vypadá jako původní.

* Co vede člověka k tomu, aby vysedával v zaprášených archivech a kazil si oči nad starými kronikami? Hlavní je touha vědět, kdo jsme a odkud přicházíme. Pro mne to má velký význam. Jestliže jsem schopen se podívat na minulost své rodiny, na to, z jakého prostředí a tradic vychází a co se v té rodině odehrálo, jak měli její příslušníci dlouhé životy, z toho mohu usuzovat, co1 platí pro mne a mé potomky. Kdo hledá cestu ke svým předkům, činí to proto, že je to pro něho důležité, nepřináší to zisk či slávu. Je to víc než sběratelské hobby. Jestliže mám nebo nemám Modrého Mauritia, to nezvýší kvalitu života. Ale genealogie vypovídá prostřednictvím mých předků také o mně. A to je na ní pěkné. Nestačí mi ale jen znát, jak se který předek jmenoval a kdy se narodil, ale chci také vědět, kolik tehdy stálo vejce, kolik lidská práce. Rád bych poznal konkrétní život skutečných lidí, což je podle mne důležitější, než to, ke kterému datu byla podepsána určitá smlouva. Těch lidí se to tehdy tolik nedotýkalo, protože důsledky se projevily až za několik let. Týkalo se jich, zda určitý rok byl suchý nebo jestli pršelo, zda netáhla krajem nějaká armáda, zda jejich panstvo bylo hodně přísné a vyžadovalo velkou robotu či s nimi jako s poddanými cítilo. To jsou podněty pro komplexní zkoumání dějin, nejen z pohledu dění na špici, mezi politiky. Skutečný život je o něčem úplně jiném. To je důvod, proč je genealogie vědou lidí, ne elit.

* Jak tedy začít? V matrikách, které jsou ve státních archivech. Jde o to, pod který archiv konkrétní obec patří. Třeba České Libchavy jsou v Zámrsku, kde už jsem zavedeným badatelem. Stále objevuji dokumenty, které jsem ještě nezkoumal. Po létech jde ta práce spíš do šířky než do hloubky, najít něco v hlubší minulosti je už obtížné, ba skoro nemožné. Pokud člověk nepochází ze šlechtického rodu, nemá většinou šanci dostat se hlouběji, než například ke sčítání lidu roku 1651 až 1654.

* Takže jste měl štěstí, že jste se dostal k letopočtu 1601... Objevil jsem urbář vydaný roku 1632 Karlem Starším ze Žerotína, který vlastnil obec České Libchavy. Jsou tam čtyři rodiny Stárků, které měly robotní povinnosti. Po třicetileté válce zůstala už jedna, od které odvozuji svůj rod.

* Objevil jste mezi předky někoho zajímavého, třeba raubíře? Bohužel ne, o těch se víc píše a určitě bych se o něm dozvěděl. Na povrch ale vyplouvají zajímavé příběhy. Jeden z mých předků se například oženil do Brandýsa nad Orlicí a vzal si vdovu Annu se starší dcerou. Tato dcera se provdala a když Anna zemřela, začal spor o dědictví. Manžel té dcery samozřejmě chtěl celý majetek, takže se to řešilo až u soudu. Z něho pochází zápis v knize smluv. Dědictví rozdělili a zápis pokračuje: nemají sobě ničemž zlým vyčítati, pomlouvati, připamatovávati buď při truňku, střízlivosti a ni v hněvu pod pokutou 20 gr. do důchodů J.V.H.M brandýských na časy budoucí a věčné. Jeden z mých příbuzných byl katolický kněz Jan Nepomuk Stárek. Z jeho zápisů se mohu domnívat, že se také zabýval historií rodiny. Vydal vlastním nákladem sbírku přísloví. Také sepisoval nápisy na zvonech, například v Českých Libchavách je zvon, kde jsou vyryta jména rychtářů, ale bohužel v té době žádný Stárek rychtářem nebyl. To by byl nejstarší pramen. Tento příbuzný za obrození vyučoval češtinu na bohoslovecké fakultě v Hradci Králové. Měl s tím problémy, prý byl na církevní půdě příliš čechomilný. Pocházel z vesnice, kde se hovořilo česky a dbal, aby vesničtí kněží mohli s lidmi mluvit, což nebývalo zcela pravidlem. Na tomto bádání je krásné vytvořit si nějakou hypotézu a pak se ji snažit potvrdit. Už léta pracuji na tom, zda Jan František Stárek, faktor jezuitské tiskárny v Klementinu, který vydával knihy v letech 1698 až 1705, byl můj příbuzný. Zatím se mi to potvrdit nepodařilo, ale kdyby to vyšlo, byl by to další vzácný kamínek do mozaiky.

* Přiblížily se rozvětvené rody Stárků zase k sobě? Poměrně často, protože vesnice žije uzavřeným životem. Jsou tam příklady až krvesmilné, když si jeden předek vzal po ovdovění svoji neteř. Byly tam další silné rody, takže on Stárek a ona rozená Papáčková a naopak on Papáček a ona rozená Stárková, to jsou časté případy svatebních zápisů v matrikách. Jméno Stárek je poměrně rozšířené a je odvozeno od adjektiva starý. Při kolonizaci kdo přicházel, byl Novák, a kdo tam bydlel dříve, byl Stárek.

* Víte toho také tolik o své obci? Jméno Libchavy pochází ze slova lubhava - a to je potok. Mám teorii, že koncovka ava je z keltštiny a znamená voda (Vltava,Otava,…), takže možná tady bylo keltské osídlení. Libchavy mají hlubokou minulost. Roku 1227 byla obec zmíněna v závěti šlechtice Kojaty. Zajímavé je, že v roce 1651, při sčítání lidu, ještě nebyla katolická. Dle zápisu, jsou poddaní v naději, že se katolíky stanou. Víra poddaných se řídila vírou panstva.

* Vaše záliba ve starých tiscích je vzhledem k zájmu o genealogii celkem pochopitelná... První můj starý tisk je kniha, děděná u nás po generace. V naší rodině byla už roku 1860. Zápis v ní udává, že byla po 150 letech opravena a na mne to teď zase vyšlo, nechat ji zase po 150 letech opravit. Vydal ji roku 1704 můj domnělý předek Jan František Stárek a myslím, že není v naší rodině náhodou, ale jako důkaz to nestačí. Díky této knize jsem začal shánět jeho další tisky. Jsou většinou v češtině a podle předmluv je těžko říci, kdy vlastně začalo národní obrození. Psalo se tam o nutnosti užívat češtinu, daleko dříve, než se objevil na scéně abbé Dobrovský. Tato skutečnost je málo prozkoumaná, protože na takové tisky se obrozenci dívali skrz prsty - bylo to katolické a pro ně německé, i když psané česky. Byly to knihy "výměnné" za pod obojí, zabavené jezuity, a proto nebyl zájem je zkoumat. První republika byla také spíš evangelická, katolictví se chápalo jako něco rakouského. Za okupace český jazyk opět nebyl zajímavý, za komunistů to byla věc ideová, tak snad teď je ta správná chvíle na jejich zkoumání. Myslím, že v penzi budu mít co dělat.

* A co teď, když do penze máte ještě daleko? Jak se začne psát rok 2001, jsem rozhodnut psát rodinnou kroniku. Ve psaní rodinné kroniky vyúsťuje veškerá práce genealoga. Jakub Stárek se narodil roku 1601. Takže bych chtěl začít psát k jeho čtyřstým narozeninám a také proto, že se láme tisíciletí. První den prvního roku napíšu první list.

Budete kroniku psát ručně nebo na počítači? Samozřejmě obojí. Směrem do historie jsem povinován ji psát rukopisně, ale směrem do budoucnosti si nejsem úplně jistý zda například za sto let bude někdo vůbec schopen číst rukopis, a tak kožená vazba bude mít nenápadnou přihrádku na CD-ROM, který bude obsahovat datovou verzi.