Moje tyjátry (vzpomínky), Infoch roč. 5, č. 3, 30. ledna 1982

Z dopisů Františka Stárka manželce z vazby v Litoměřicích

---------------------------------------------------------

/František Stárek je obviněn z trestných činů výtržnictví podle § 202, které údajně spáchal tím, že vydával a rozšiřoval undergroundový časopis "Vokno"/

Ahoj Marcelo

v uplynulých čtrnácti dnech jsem nedostal žádný dopis, jen pohled od mámy. Tak tedy nemám na co odpovídat. Ve věci účtu jsme učinili nové kroky a teď čekám na výsledky. Jinak se ,mnou není nic nového, až na to, že jsem překonal určitou krizi, která byla zřejmě patrná z minulého dopisu. Byla asi způsobena nedostatkem tvůrčí činnosti. Teď jsem si už našel prostor k realizaci, to jsou vzpomínky. Nechci říkat paměti, spíše vzpomínky, protože těmi se tady dá žít. Tak tedy: Moje tyjátry.

"Děláte tu pěknej tyjátr", říkávala nám máma, když viděla, jak hrajeme loutkový divadlo. Nebyla to pochvala naší umělecké činnosti, ale výtka, protože v jejím slovníku bylo slovo "tyjátr" synonymem pro "rambajs", což vše dohromady znamenalo prohřešek proti pořádku a klidu. To, že tyjátr má něco společného s divadlem jsem se dozvěděl až při hodině ruštiny "těatr, eto značiť divadlo".

Když ale chci vzpomínat na dětství ve spojitosti s divadlem, musím se vrátit do věku předškolního, kdy v divadélku "na šikmém rohu" hráli loutkové pohádky: "Píše, píše, Carypíše", "O babce chňapce" a jiné.

Tu posledně jmenovanou hru jsem viděl ještě jednou, a to asi po dvaceti letech. To už byl se mnou místo mámy Renek, kterému byly právě tak čtyři roky jako předtím mně. Vlastně jsem si ho k tomu účelu "vypůjčil" od Jarky, protože se jaksi nehodilo, abych šel na loutkovou pohádku sám ve čtyřiadvaceti.

Renek však nebyl nijak překvapen, považoval to za jakýsi druh televize a zajímala ho spíš copatá holčička před námi. To já v šestapadesátém jsem byl jinak unešen. Nepamatuji se už na svoje reakce během představení, ale živě si vzpomínám, jak jsem jednou řval, když divadélko z nějakých důvodů nedohrálo. Této mojí příchylností k loutkám si všiml i můj starší brácha, a tak jsem asi v pěti letech dostal k ježíšku maňáska "Míšu". Na mou malou ruku byl sice trochu velký, ale kam nedosáhly prstíky, stačila fantazie. Sedával jsem pod stolem, Míšu na ruce a rozmlouval jsem s ním. Dialog byl jednoduchý, ale Míšova gestikulace bohatá, kýval nebo vrtěl hlavou či rozhazoval tlapkami. To byl moment, kdy jsem začal přistupovat aktivně ke všem věcem kolem divadla.

Tomuto zlomu, tedy změně z diváka na tvůrce, pomohlo rozhodující měrou seznámení s Pepíčkem Novotným. Jeho tatínek se totiž zabýval loutkařinou a Pepíček byl pro vše kolem divadla přímo posedlý. Když mě jednou vzal k nim domů, tak jsem viděl stojany s loutkami, byl to pro mne impuls k založení jakési "divadelní společnosti". Ta sestávala z Pepíčka, který byl starší a ve věcech kumštu zkušenější, a ze mne. To už jsem chodil do školy a naše divadýlko dosahovalo už určitou úroveň.

Kreslili jsme různé postavy /sedláka, paní, psa, čerta a další/, pak je vystřihovali ze čtvrtky a zezadu k nim lepenkou připevňovali špejle tak, aby se daly vodit zespodu.

Je zajímavé, jak se některé věci po dvaceti letech opakují. Na Vísce jsme jednou dělali se Silvou pro děti zrovna takové loutky. Ale to by byla jiná kapitola.

Teď hrajeme s Pepíčkem pro Alici ze čtvrtého patra, našeho častého a vděčného diváka. Jeviště je sestaveno ze dvou židlí postavených proti sobě. Přes jejich opěradlo leží žehlící prkno s přehozenou dekou, aby nás nebylo zezadu vidět. Nahoře jsou kulisy, rovněž vystříhané z papíru, jsou to většinou stromy, pařezy, skalka a tak podobně, protože většina našich her se odehrává v lese. Scénář neexistuje - všechny pohádky jsou improvizované. Úspěch však mají vždycky...

Nedá se však říci, že bychom se spokojili s dosaženým, snažili jsme se být stále "opravdovějším" divadélkem. To znamenalo, v našich představách, hlavně řady diváků a loutky, které by mohly více jednat než naše papírové, jen z jedné strany použitelné figurky.

Začalo to liškou. Pepíček mi ji věnoval k narozeninám, asi ji ušila jeho maminka. Liška však byla skutečný maňásek. Medvídka jsem ještě měl, stačilo, aby mu máma přišila hlavu, která se mu utrhla. Tato epizoda byla významná tím, že mne přivedla na nápad: "Když máma umí maňáska opravit, mohla by ho i ušít". A už jsem při každé možné i nemožné příležitosti škemral. Vyneslo to další maňásky, teď už si vzpomínám i na pejska a prasátko. Vybavuji si je asi proto, že je máma ušila z bílého plátna a já si je barvil vdovkami. S kulisami nebyly potíže. bylo jen nutné je kreslit větší a podlepovat kartonem z krabice. Les jako jediná proměna stále zůstával. Mnohem více se však rozšířily možnosti používání rekvizit. Vzpomínám si např. na košík s houbama, kolem něhož se točil tento příběh: pejsek jde do lesa na houby, položí si košík, jde se někam podívat, liška mu košík ukradne, prasátko ji vidělo, řekne to pejskovi, ten se spřátelí s medvědem, společně pak lišku pronásledují atd., atd. Dnes bych si už těžko vymyslel tolik dějových možností.

Další podmínkou "opravdovosti" byli pro mne diváci. Naše kuchyň, kde se odehrávala všechna představení, byla nevhodná, a to hlavně z toho důvodu, že jsem si nemohl vodit domů příliš mnoho dětí. Částečným řešením bylo cosi jako "letní divadlo". Bydleli jsme tehdy v přízemí, a tak jsem hrál z okna. Určitou dekorací byly přitom i muškáty v květináčích.

Ale ani tato možnost nevydržela moc dlouho. Máma nehodlala tolerovat roj dětí na chodníku u našich oken. Problém s místem pro divadlo se nepodařilo nikdy uspokojivě vyřešit. Ani chodba činžáku, ani prádelna ve sklepě neměly dlouhé trvání. Ale tento problém je obecným jevem pro většinu aktivit dětí a mládeže. Raději však zase k loutkám.

Přesto, že jsem se už "specializoval" na maňásky, bylo mi ještě jednou souzeno vrátit se k papírovým panáčkům na špejlích...

/pokračování snad někdy příště/