O bláznovi, který sázel stromy (pohádka), Literární noviny č. 31, 1. srpna 1991

František Stárek
O bláznovi, který sázel stromy
Blízko nebo daleko, podle toho odkud, bylo nebo bude, podle toho od kdy, jedna země, Říkalo se o ní, že je velmi krásná. Ale nebyla to už tak docela pravda. Tvrdilo se, že lidé, kteří v ní žijí, jsou šťastní. To už nebyla pravda zcela určitě, pokud to tak vůbec někdy bylo.
Mnoho let už uplynulo od doby, kdy v této zemi vládl skutečný král, Pak ještě nějaký čas vládli ti, kteří se za krále prohlašovali. Kdo vládl nyní, nevěděl nikdo. Šuškalo se sice, že je u moci mafie, ale nikdo stejně nevěděl nic určitého. Pro lidi představoval vládu jenom dráb, který vylepoval vyhlášky o tom, co se ještě smí, bylo toho čím dál méně, a odváděl do šatlavy ty, kteří se tím neřídili. Bylo jich čím dál tím více.
V jednom provinčním městečku žil u svého dědečka chlapec jménem Cray. Ne, že by byl sirotek, ale rodiče na něj neměli, nebo spíš nechtěli mít čas. Crayův otec pracoval v hlavním městě na jakémsi tajném úkolu a matka žila zatím s nějakým uzenářem. Dědeček byl na Craye hodný a měl ho rád. Učil ho poslušnosti zákonům, které sice z hloubi duše nenáviděl, ale protože ještě pamatoval dobu, kdy mafie zabíjela lidi, aby se dostala k moci, řídil se jimi. Cray měl vlastně štěstí, že dědečka měl, protože jinak by musel žít ve vězení pro děti, kde bylo takových jako on mnoho.
Jednou si dědeček s Crayem vyšli na procházku do lesíka, který byl za smetištěm, a proto tam byl strašný puch. To bylo sice nepříjemné, ale na druhé straně to byla výhoda. Nikdo z městečka sem nechodil. Tentokrát dědeček s Crayem došli na místo, kde ještě nikdy nebyli. A tady Cray spatřil poprvé v životě strom, který měl bílý kmen.
"Dědečku, dědečku! Co je to za strom?"
"To je zakázaný strom. Pojď pryč, Crayi," Řekl dědeček.
"Proč je zakázaný, vždyť je tak krásný," vyzvídal Cray
"Protože je plevelný a prý nepřináší žádný užitek. Pojď už pryč, ať nás tu nikdo neuvidí," řekl dědeček a vzal Craye pevně za ruku a táhl ho zpátky.
Cray se ještě ohlížel, aby co nejdéle viděl ten štíhlí vysoký bílý kmen a slyšel šumění malých lesklých listů. Strom mu učaroval.
Cestou k domovu se ještě několikrát snažil zavést řeď na strom s bílým kmenem. Chtěl se aspoň%a dozvědět, jak se jmenuje. Ale dědeček ho pokaždé okřikl a o stromu už nic nařekl nic.
Vedle oprýskaného činžáku, ve kterém Cray s dědečkem bydleli, stála v zahradě vila bohatého řezníka. Řezníkův syn Man byl stejně starý jako Cray. Chodili spolu do jedné školy a občas, když na Mana nečekala před školou matka s autem, šli spolu ze školy domů. Spolužáci o Crayovi tvrdili, že je blázen. Všichni totiž chtěli být letci, vojáky a kosmonauty, jenom Cray, který měl ze všeho nejradši stromy, keře a kytky, chtěl být zahradníkem. S Manem se Cray příliš nekamarádil, neposlouchal rád, co všechno Man má a co všechno mu ještě rodiče koupí, ale přece jenom měli některé společné zájmy. Man měl v koutě otcovy zahrady se spoustou zeleniny jeden záhon kde pěstoval tulipány.
Jednou, když šli ze školy, pochlubil se poprvé s něčím také Cray.
"Takovej strom, jakej jsem viděl já, ty jsi ještě nikdy neviděl!"
"Viděl jsem všechny stromy. Tatínek má doma knížku a tam jsou všechny vyfocený. A barevně!" nedal se Man
"I strom s bílým kmenem?" znejistěl Cray.
"nevím, " připustil Man, "ale doma se podívám."
Cray pak netrpělivě čekal na druhý den, s jakou Man přijde do školy. Hned ráno na něj volal a hnal se k němu.
"Ty jsi včera pěkně kecal," přivítal ho Man. "Celou knížku jsem prohlédl. Žádný strom s bílým kmenem neexistuje."
"Existuje, já jsem ho viděl!" bránil se Cray.
"Nemůže existovat. Tatínek říkal, že v té knížce jsou úplně všechny stromy."
"Tak se mnou odpoledne pojď a já ti ho ukážu," navrhl Cray.
A jak se uradili, tak i udělali
Strom stál na mýtince a tiše šuměl. Na zemi pod ním ležela spousta semínek, která padala s koruny. Chlapci chvíli pozorovali z povzdálí strom, pak šli až k němu, hladili jeho bílou kůru, prohlíželi si větve a listy a Cray si nasbíral plné kapsy semínek.
Cestou k městečku byl Man zamlklý a o něčem přemýšlel. Až byli skoro doma, začal rozpačitě:
"Jak je to možný, že v tý knížce o stromech tenhleten strom není?"
"Asi proto," odpověděl Cray, "že je ten strom zakázanej."
"Jak to zakázanej?" divil se Man.
"Dědeček říkal, že je plevelnej a nepřináší žádnej užitek, a proto že je zakázanej," poučoval ho Cray.
S tím se rozešli.
Setkání se stromem Manovi vrtalo hlavou. Když se k večeru vrátil jeho otec z obchodu, začal na něm vyzvídat.
"Tati, jsou v knize o stromech všechny stromy?"
"Samozřejmě," odpověděl řezník.
"Ale já jsem tam nenašel strom s bílým kmenem," pokračoval Man.
"Takovej strom neexistuje."
"Ale já jsem ho dnes viděl."
"kdes ho viděl?" vyskočil otec z křesla.
"v lesíku za smetištěm," lekl se Man.
"Cos tam dělal?" křičel otec.
"Byl jsem tam s Crayem," špitl Man.
"Jak to, žes pro něj nebyla ve škole?" křičel otec na Manovu matku "coural někde s bláznivým klukem. A našli břízu! Víš, co by z toho mohlo být?"
"Snad se to nikdo nedozví," hlesla Manova matka.
"Kdo o té bříze ještě ví?" obrátil se otec znovu na Mana
"Jenom Crayův dědeček. Prý říkal, že je to zakázanej strom," odpověděl Man
"Ták, ten dědek!" rozčílil se znovu řezník. "Já mu ukážu, kazit děti!" Vstal a oblékl si sako. "Musím si teď někam odskočit. Ty koukej bejt doma a nevystrkuj ani nos," přikázal Manovi a odešel.
Man to však nemohl doma vydržet. Věděl něco, s čím se chtěl Crayovi hned pochlubit. Matce se vymluvil, že jde zalévat zahrádku a zadní bankou vyklouzl na ulici. Cray našel až v parku. Právě pečlivě vyndával z kapes semínka přendával je do krabičky, která už byla skoro plná.
"Už vím, jak se jmenuje ten strom," hlásil Man. "Je to bříza."
"Jak to víš" ptal se Cray.
"Říkal to tatínek a zlobil se na nás a na tvýho dědečka taky. A já už musím domů."
Cray schoval krabičku se semínky a šel také k domovu. Opakoval si to jméno.
"Bříza, bříza."
Šumělo, jako koruna stromu.
V ulici , kde bydlel, bylo nezvyklé ticho.
Okna zavřená, jen záclony se vlnily, jak se skrz ně zvědavci. Cray zůstal jako zkoprnělý. Dráb odvádí dědečka! Co teď? Kam jít? Když ho chytí, půjde do vězení pro děti. Bylo mu do pláče.
"Bříza, bříza.."
Rozběhl se za město. V lesíků za smetištěm řvala motorová pila.
"Co to je? Snad ne…"
Cray se přiblížil k mýtince. Bříza tam už nestála. Dva drábovi pacholci, jeden s motorovou pilou a druhý se sekyrou, ji rozřezávali na polena a osekávali větve. Cray začal tiše plakat. Co teď? Dědeček v šatlavě, bříza v popelu.., Tu si vzpomněl na krabičku, kterou má v tašce. Vždyť jsou tam, stovky bříz, všude je nasázím. Břízy budou zase růst.
Ale hlavně pryč odtud. Jinak vězení pro děti.
Cray vyběhl na silnici a zamával na nákladní auto, které jelo z městečka. Řidič zastavil a otevřel dveře.
"Co se ti stalo, chlapče?" řekl, když viděl Crayovu uplakanou tvář.
Cray mlčel.
"Tak si sedni. Kam cestuješ?"
"Nevím," řekl Cray. "zavřeli mi dědečka, a tak chci pryč.
"Proč ho zavřeli?" ptal se starostlivě řidič.
"Kvůli zakázanýmu stromu. Kvůli bříze," popotahoval Cray.
"Ježíšmarjá! Co budeš dělat?"
"Nevím," řekl Cray. "Ale mám semínka břízy a všude je vysázím."
"Hochu zlatej! Tím se ale nic nezmění. Dědečka nepustěj a tebe, když tě chytěj dají do vězení pro děti. Mafie je mocná. Tu tvá semínka neporazí."
"Ale břízy porostou."
"Hochu, já už tady budu odbočovat, musíš vystoupit. Nejlíp by ti bylo, kdyby ses dostal do protějšího království. Tam jsou břízy dovolený," řekl řidič a zastavil.
"Ale já chci, aby rostly i tady," řekl Cray, když už stál zase na silnici.
Potom šel dlouho pěšky a každých deset kroků zasadil dvě semínka. Odbočil ze silnice, šel polní cestou, pořád sázel, až došel k lesu. Stmívalo se. Na kraji lesa stála dřevěná bouda. To místo se Crayovi zdálo obzvlášť pěkné. Nasázel tu hodně bříz. Pak zalezl do boudy, zavrtal se do sena a usnul.
"Co tady děláš?" vzbudil ho ráno muž v zeleném kabátě.
"Já tady spím."
"To vidím! Ale kde ses tu vzal?"
"Já jsem přišel. A kdo jste vy?"
"Já jsem hajný. Starám se o tento les."
"Jé. A máte tu nějaké břízy?"
"Kdepak plevel. Tady jsou jen samé užitečné stromy, ze kterých se pak řežou prkna nebo trámy. Břízy už tu dávno žádný nejsou."
"Ale zase budou," řekl Cray. "Nasázel jsem jich tu plno."
"Propána krále! To by mi tak ještě chybělo. Už tak mám potíže kvůli jedlím. Na pile chtějí jenom modříny."
"Vy nemáte rád stromy?"
"Já že nemám rád stromy? Já, kterej se o ně celej život starám? Já, terej jim věnuju všechen svůj čas! To ty ničíš les, když tady sázíš plevel. Víš, co mi to dá práce než ho zase vyčistím? Já musím dbát o to, aby stromy pěkně v řadách, aby mezi nimi byla správná vzdálenost, aby nebyly divoké."
"Ale břízy jsou krásné."
"Ale prkna z nich nenařežeš. Co s takovým stromem. Dobře, že ho zakázali. Správný strom musí, být hlavně užitečný.a pakuj se odtud, než zavolám drába."
To Crayovi stačilo. Vyšel znovu na silnici, vyndal hrst semen a zase sázel břízy podél silnice. Došel až k vesnici. Babička, která seděla na zápraží, si ho nevraživě prohlédla.
"Nějakej cizí kluk. Jestlipak nechce utéct do protějšího království. Skoč na celnici." Řekla vnučce.
"Cray se lekl. Jsem u hranic. Honem pryč. Za vesnicí byl les. Do lesa, řekli si Cray. A znovu sáhl do krabičky, kde už měl poslední hrst semen. V tom jako by ze země vyrostli, stáli před ním tři hlídači hranic.
"Máme ho! Drž ho!"
Cray rozhodil po palouku poslední hrst semen, zavřeli ho do vězení pro děti, nikdo už neví, co se s ním stalo. Uplynulo mnoho let. Palouk už není paloukem, je to březový háj. Děti sedí pod stromy a hrají hru na tichou poštu. Břízy tiše šumí. Děti si šeptají:
"Blázen byl moudrý."