Rozhovor pro časopis Nový prostor č. 130, 24. 2. 2003

František Stárek, řečený Čuňas, na schůzku přichází s blonďatým doprovodem Pavlou. Listopad mu změnil kompletně život. Z disidenta a vydavatele undergroundového časopisu Vokno se stal státní zaměstnanec, ba co víc, pracovník kontrarozvědky. Co se příliš nezměnilo je životní postoj. Vlasy jako příslušnost k undergroundu sepnul do culíku… Pije Coca-colu light.

 

 

Ačkoli Charta byla iniciovaná právě díky represi proti undergroundu a hodně lidí z undergroundu podepsalo prohlášení Charty, tak vaše jméno neprošlo v pozici  mluvčího….

"Ano, to je zajímavý příběh. To je jedna z historií Charty, která zůstává za kulisami. Hanka Šabatová mi nabídla, abych byl mluvčím. Mechanismus střídání mluvčích byl takový, že po roce si vždycky stávající mluvčí navrhl dalšího nástupce. V té době, tedy kolem roku 87 se utvořila opozice proti mně i proti undergroundu obecně. V té době zrovna vyšla Pelcovi knížka: "...a bude hůř",což vedlo k zformovaní skupiny chartistů, pro které jsme byli nepřijatelní. Jednu část tvořili "chartoví" komunisté a druhou bigotní katolíci. Z toho vznikla asi sedmičlenná koalice, jejíž členové se dohodli no tom, že bude li  Šabatová na mém jmenování mluvčím Charty trvat, tak půjdou až na rozkol. To bylo vážně nebezpečné.

 

Kdo byl v té koalici a proč jste byli nepřijatelní?

To není žádné tajemství. Byla to třeba Petruška Šustrová a Vašek Benda za katolíky a skupina kolem Rudy Slánského za exkomunisty. V té době bylo hodně mluvčích právě z řad levicových intelektuálů, tedy reformních komunistů a oni nemohli to svoje levičáctví eliminovat, ačkoli se pořád mluvilo o apolitičnosti Charty. Nám ostatním připadalo, že celkově světový levicový disent je lehce protěžovaný. Tehdy například Ladislav Cerman z Liberce kvůli tomu Chartu odvolal.

 

To bylo běžné, že se Charta odvolávala?

Odvolávalo hodně lidí, ale odvolávali ji většinou z ryze pragmatických důvodů. Třeba, aby se mohli dostat na návštěvu k příbuzným za hranice. Estébáci například řekli: "Když odvoláte Chartu, tak  budete moci vyjet". Ale  Láďa Cerman odvolal z přesvědčení, protože se mu příčila přílišná levicovost. Navíc se začaly  objevovat různé další vady jako pragocentrismus nebo že se Charta dělala v několika bytech bez ohledu na obecný konsensus ostatních signatářů, což  vedlo k pocitu frustrace z nemožnosti diskuse v širším okruhu signatářů. Samozřejmě nebylo možné každý dokument široce diskutovat, ale šlo o to, aby existoval alespoň určitý prostor, kde by se signatáři mohli vyslovit, říci svůj názor, s čím souhlasí, s čím nesouhlasí. V V této atmosféře došlo k mé překvapivé nominaci na mluvčího Charty, což v určitých kruzích signatářů vyvolalo značnou nevoli a obavy z rozvratu celé té disidentské zahrádky,  která svým způsobem byla velmi pohodlně zaběhlá. Možná se také báli nějakých dalších větších represí.

 

A co křídlo náboženské?

Co se týká bigotních katolíků, tak se jejich nelásce moc nedivím. Nikdy jsem se netajil odporem ke svíčkovému katolictví. Underground se vysmíval různým věcem a to byl právě také jeden z oblíbených námětů. Chápu, že se jim asi nemohlo líbit, jak Plastici zpívali: "Bába svíčkové vysouložená… Jenže to prostě s sebou underground nesl. Samozřejmě katolíci skřípali zuby stejně tak jako z druhého pólu politického spektra exkomunisté. Takže se tyto dvě skupiny účelově spojily a ztotožnili v názoru, že Stárek nemůže být mluvčím. Já si myslím, že jsem se zachoval správně, když jsem po určité době  Hance řekl, že jestliže není na mém jméně shoda, tak to vzít nemohu, protože Charta musí mít konsensuální representaci. Nicméně, já jsem byl členem kolektivu mluvčích i tak, takže jsem měl šanci si to svoje říct.

 

Ale vlastně kvůli represím proti undergroundu byla Charta založena.

Ano, jenže tohle byla doba o deset let později. Případ Plastic People byl v roce 1976. A na tomto případu  se všechny opoziční skupiny, jak levice, tak katolíci tak i liberálové shodly v tom, že postup moci proti Plastikům a skupině mládeže, kterou representovali není v pořádku z hlediska lidských práv. V roce 76 proběhly dva procesy, jeden v Plzni druhý v Praze. Já byl odsouzen v tom plzeňském.

O deset let později se underground již vyprofiloval, už to nebyli jen ti kluci z ulice, co hrají na kytary, už měli naprosto jasné občanské postoje. V tom byl ten háček.

 

Jak ten profil vypadal?

My jsme to chápali tak, že underground je naše hnutí, kde si děláme vlastní tzv. druhou kulturu. To nebyla jen muzika, to mělo daleko širší dopad. Vokno už bylo jakousi institucí matičního charakteru, nazval bych to Matice undergroundová,  která pořádala koncerty, festivaly a třeba i bytové semináře. Měli jsme vlastní komunikační kanály, vlastní distribuční centra. Postoj k Chartě byla záležitost občanská, to byla nadstavba našeho kulturního života.

A právě tehdy se už diskutovalo o tom, jestli je underground vůbec mravný, jestli to hnutí lze chápat jako tvůrčí. Dokonce se objevovaly i pochybnosti, jestli nás vlastně ten bolševik nezavíral oprávněně.

 

Byl underground jednotný

Je potřeba se podívat na strukturu undergroundu. V době svého vzniku začátkem a v polovině sedmdesátých let měl dvě centra: Prahu a severozápadní Čechy. Severní Čechy se vyvíjely podstatně jinak než pražský underground. Pražský underground vycházel z intelektuálních základů, zatímco severočeský ze života dělníků a horníků. Tito lidé byli o jeden až dva stupně méně vzdělaní než tomu bylo v Praze. Bylo to spontánnější, bylo to tvrdší, mělo to prostě charakter severočeského kraje. Moje generace je první generací, která v Severních Čechách vyrostla. Lidé, co přišli po válce do vylidněných severních Čech byli de facto dobrodruzi. Kdo opustil svůj domov a šel osídlovat pohraničí, tak byl jakýsi poválečný pionýr.

Byli to lidé svého druhu. Práce byla většinou hornická, den co den se pod zemí lidé setkávali se smrtí. To se přenášelo do života nahoře. Tam bylo běžné, že se v hospodě rvalo nožem. V Praze pouze pěstmi. To je ten rozdíl mezi Severem a Prahou.Asi proto pro mě  nebylo nic tak zvláštního, když na mě někdo v kriminále vytáhl nůž. Já jsem ten nůž nosil v botě také.

 

…..a to zavání Pelcovou knihou A bude hůř

Jan Pelc pochází ze severočeského kraje, tam si prožil tu část svého života, kterou pak s literární nadsázkou popsal právě v této knize. Jedna část vyšla v Tigridově Svědectví. Myslím, že to svědčí o genialitě  Pavla Tigrida, podporoval underground velice účině. Rozeznal, že tam je skutečný život zespoda. Jenže, když to četli levicoví  intelektuálové a katolíci, tak byli prostě zděšeni.

Říkali si. "Tak za tohle mi tady bojujeme? Je ještě lidské právo, aby tohle dělali?"

 

Jenže původně přece šlo o obranu undergroundu..

Ze začátku se prostě nepočítalo s názorem těch, kteří byli za muziku zavření. Šlo jen o to, že nějací mladí lidé byli zavřeni pouze za muziku: oni si hrají pro sebe a komunisti je zato zavírají! A to není správně! Ale tím to haslo. O deset let  později se underground stal už hráčem.

 

Spoluhráčem nebo protihráčem?

Řešila se otázka, jakou pozici by měl underground vlastně v Chartě mít. Musím říct, že Václav Havel se choval v té době "disidentsko státnicky" a jako problém to chápal. On měl vždycky dobré vztahy například s Jirousem nebo  Hlavsou. 

Bylo jednoduché tehdy ten problém smáznout větou: Ať jdou do háje!

Jenže já jsem sepsal Dopis čtyřiceti. /Egon Bondy mi ho trochu očesal. / Ten dopis podepsalo čtyřicet zejména mladých signatářů. Byl o tom, že my "mladí" a "z venku" jsme  tady také. Že se chceme také podílet na tom, co Charta dělá. Havel pochopil, že se vytvořila skupina jistého oprávněného občanského postoje a navrhl diskusi. My jsme měli sehnat hospodu -to nebylo tehdy jednoduché sehnat sál, kde by se mohlo sejít devadesát nebo sto chartistů. Nakonec se to podařilo. Řešily se tam dvě otázky. Za prvé: jakou aktivitou by se tato skupina čtyřiceti a další signatáři, které reprezentovala, mohla podílet  na činnosti Charty. To přineslo vznik Fóra Charty 77. Já jsem byl jmenován jeho koordinátorem. Dále se  řešilo, jakou zaujme Charta pozici vůči začínajícím pouličním demonstracím. Rozhodovalo se otom, jestli do toho Charta půjde se svoji autoritou, zda  bude   svolavatelem  demonstrací, nebo je bude pouze monitorovat. Výsledek byl ten, že mluvčí Charty požádali o povolení demonstrace na Staroměstském náměstí. To pochopitelně Národní výbor zamítnul, ale díky zahraničnímu vysílání se o tom vědělo, takže na den lidských práv 10.prosince 87 byla první velká demonstrace v Praze. Předpokládalo se, že tam bude tak stovka lidí a najednou jich tam bylo tři tisíce. To jsme vnímali jako velké vítězství a myslím, že právě my radikálové jsme k tomu hodně  přispěli.

Od té doby byl každý rok  jeden ze tří mluvčích charty z té naší skupiny čtyřiceti.

 

A po 89?

Podle mého Charta vlastně splnila svůj účel a tedy skončila. Udržovat život Charty po roce 89 bylo bičování mrtvého koně. Ten boj za liská práva se dal předat například Amnesty International nebo Helsinskému výboru. To jsou organizace, které se lidskými právy celosvětově zabývají. Všechny pokusy značku Charty použít a zneužít byly už jen trapasy.

 

Ale tvoje parketa byl hlavně časopis Vokno….

Ano, ale to s Chartou nesouviselo. Charta byl můj občanský postoj. Dělal jsem tam toho dost. Na fora Charty, která jsem pořádal, jezdili lidé z celého Československa. Tím se bouraly právě ploty, které komunisti stavěli kolen disentu. Pak jsem dělal v Polsko-české solidaritě, což byl projekt, kde jsme se snažili disidenty střední Evropy propojit.

Vokno to bylo něco jako zaměstnání. Charta Vokno podporovala také finančně, to všechna čest! Po revoluci jsme zahájili standardní redakční činnost. Já jsem přešel později do jiného života a beze mě vyšlo ještě dalších patnáct čísel. Poslední číslo vyšlo v roce 1995. Nicméně ho plně nahrazuje jiný undergroundový časopis Mašurkovské podzemné, který má moji podporu.

 

O čem je teď tvoje práce?

Já jsem se stal pracovníkem Československé a později české kontrarozvědky. A tady už končí náš rozhovor.  Obraťte se na našeho tiskového mluvčího.

 

Tak zpátky. Kolikrát jsi seděl?

Třikrát. Jednou to bylo v souvislosti s organizováním koncertu Plastic People. To jsem seděl půl roku na Borech. Pak jsem dostal ještě dvakrát dva a půl roku. Ale podruhé jsem to nedoseděl díky Listopadu. Dostal jsem amnestii. Já ale nevděčím za amnestii Václavu Havlovi, mně dal amnestii ještě Gustav Husák. Ale bylo to vlastně z donucení, protože kulaté stoly byly tenkrát podmíněny právě propuštěním politických vězňů. Z vrat kriminálu jsem vyšel 26.listopadu. Byl  jsem zavřený hned po "Palachově týdnu", takže jsem proseděl všechny demonstrace i tu největší euforii.  

   

Všichny kolem tebe vedl k podepsání boj za lidská práva?

Jistě, třeba tady Pavlu dovedl k podpisu boj za specifická lidská práva. Pavla: "Můj bývalý přítel chartista se nemínil dělit o domácí práce. Říkal. ´Já nemám čas, já mám poslání. Kdybys podepsala Chartu, tak by to bylo něco jiného. Tak jsem řekla:´Jestli to záleží jen na tom podpisu, tak já to tedy také podepíšu. Tak to sem dej a pak budeš také mýt nádobí…"