Samizdat? To je dnes i maturitní otázka

Samizdat? To je dnes i maturitní otázka

H r a d e c K r á l o v é - Komunisté je posílali do vězení, dnes se jejich
jména objevují v maturitních otázkách. Kdo byli disidenti? Zakázaní
spisovatelé? Underground, nebo lidé, co organizovali samizdat?
"Kdybyste měli přírodopis a učili se o syslovi, přinesou vám vycpané zvíře a
vy si ho budete ze všech stran prohlížet. U mě je to stejné, až na to, že
mluvím. Sysel vám těžko řekne, kolik musí mít na zimu zrní, aby přežil. Já
přežil a mohu vám říct, jak se dělal samizdat. Je to pro vás sice něco jako
vyprávění o bitvě na Piavě, ale já jsem jeden ze zbrojnošů, který v bitvě o
samizdat bojoval," zahájil svou přednášku pro letošní maturanty Střední
zdravotnické školy v Hradci Králové vydavatel samizdatového časopisu Vokno
František Stárek.
Vokno bylo úzce spjato s undergroundovou kulturní scénou kolem kapel Plastic
People, DG 307 a dalších. V undergroundu Stárek, dnes vysoký důstojník
zpravodajské služby, proslul pod přezdívkou Čuňas. "Vysloužil jsem si ji
kvůli jedné postavě z filmu Výhodná koupě, jíž jsem byl podle kamarádů
zřejmě podobný a která se jmenovala Čuňas. To však bylo dávno před tím, než
přišel underground," vysvětluje Stárek.
I když do výroby primitivních rozmnožovacích přístrojů na výrobu samizdatu
nyní zasvěcuje opozici ve Vietnamu a v dalších nedemokratických zemích,
výklad pro středoškoláky je prý pro něj přece jen novinkou. "Už jsem sice
přednášel na obchodní akademii, na níž maturuje můj syn, ale protože před
tím jsem dělal výklady jen pro zasvěcené, je to pro mne stále trochu nové,"
tvrdí Stárek, jenž si za komunistického režimu odseděl za svou činnost
celkem čtyři roky ve vězení. Před svým posledním soudem v roce 1989 strávil
několik měsíců ve vazební věznici v Hradci Králové.
Ředitelka hradecké zdravotní školy Iva Smolejová považuje podobné akce za
důležité rozšíření strohých stránek učiva. "Když žáci slyší, co se tenkrát
dělo, od někoho jiného, než od učitele, je to odlišné. Zvlášť pak, když jim
o těch událostech vypráví někdo, kdo v nich byl sám zaangažován. To by měli
slyšet, protože oni už ty nepříjemné věci neznají," míní Smolejová.
OD KRYMSKÝCH TATARŮ K VACULÍKOVI
"Slovo samizdat pochází z ruské složeniny 'sam sdělaj i daj dalše' - udělej
si sám a předej dál," zahajuje Stárek výklad. Patrně první, kdo samizdat
užili byli Krymští Tataři, které po válce Stalin nařkl z kolaborace s
nacistickým Německem a vyhnal je na Sibiř. Tataři začali svou národní
literaturu opisovat. "Snažili se tak udržovat národní identitu a jazyk a
zřejmě se jim to podařilo," říká Stárek.
V Čechách se první samizdaty objevily v padesátých letech, kdy komunistický
režim začal potlačovat některé literární proudy a jejich autory. Tehdy se
jednalo výhradně o díla psaná na psacím stroji, někdy dokonce pouhou rukou.
Za tvorbu a šíření samizdatu hrozily lidem vysoké tresty vězení.
Pravý samizdatový boom přišel za normalizace. I tehdy byli lidé kvůli
šíření samizdatové literatury komunistickou policií pronásledováni, na
rozdíl od padesátých let byly tresty přece jen o něco mírnější. "Doba, kdy z
veřejných knihoven a z nakladatelských edic zmizela řada komunistům
nepohodlných spisovatelů, byla chvílí pro samizdat! To, že autoři nebyli
vydáváni, neznamenalo, že tu nežili a že přestali psát," říká Stárek.
V polovině sedmdesátých let vznikají první samizdatové edice, nejznámější s
názvem Petlice kolem spisovatele Ludvíka Vaculíka. Knihy byly výlučně
rozepisovány na psacím stroji. "Písařka napsala na stroji deset průklepů, a
i když se text dál opisoval a šířil, mělo to své limity," líčí Stárek, "pro
moji generaci bylo sice zajímavé přečíst si knížku, ale naším fenoménem byla
rocková muzika."
PRVNÍ ROZMNOŽOVACÍ STROJ BYL KRADENÝ
Protože undergroundové kapely byly režimem pronásledovány a koncertů, na
nichž je mohlo publikum slyšet, valem ubývalo, lidé kolem těchto skupin
chtěli vytvořit jakýsi svůj tiskový orgán, který by texty kapel šířil
alespoň takto. "Když Plastici začali hrát texty Egona Bondyho, začalo nás
zajímat, co ten Bondy ještě jiného napsal. A když pro nás četl své Invalidní
sourozence, i tvrdé rockery, kteří v životě žádnou knihu nepřečetli, román
zaujal," vzpomíná Stárek.
Pro underground už byla strojopisná metoda málo. Začaly se hledat jiné
způsoby. Protože xeroxy či jiné kopírovací stroje byly v zemi neznámé, v
úvahu přicházela kancelářská technika. Na bázi lihové techniky to byl
přístroj Ormig, jinou techniku tisku umožňoval cyklostyl. "Kamarád se tehdy
učil v Kancelářských strojích a začal součástky Ormigu krást. Když zjistil,
že jich má správný počet, celý stroj u mě ve sklepě složil. Tak získal
underground první rozmnožovací stroj!" vypráví Stárek. Dodnes se usmívá nad
tím, že stroj byl pořízen na základě trestného činu krádeže.
V lednu 1977 bylo zveřejněno prohlášení Charty 77 a stroj se téměř
nezastavil. Množil se na něm text Charty a další materiály z jejího
prostředí. "Ormig mohl udělat jen asi sto kopií. Byly to sice malé náklady,
ale pořád lepší, než deset průklepů na psacím stroji," míní Stárek.
To už v undergroundu zdaleka nešlo jen o muziku. Šířily se Bondyho knihy,
pořádaly se výstavy, o nichž se psali kritiky, a potřeba vlastního časopisu
vzrůstala. "My nechtěli, aby to byl časopis přepisovací, ale aby jeho
součástí byly výtvarné práce a fotografie. Výtvarníci by vytvářeli linoryty
nebo nějakou suchou jehlu přímo na počet kusů časopisu, které by už dál
nebyly reprodukovatelné," vysvětluje Stárek.
KDYŽ DOKÁŽETE SEHNAT PITÍ, UDĚLÁTE I ČASOPIS
Místo a datum založení časopisu si vybavuje velice přesně. Stalo se to na
Silvestra 1978 v odlehlém statku nedaleko Nové Vísky u Chomutova, kde tehdy
žilo několik spřátelených rodin z prostředí undergroundu. "Silvestra s námi
slavil doktor Němec, který v Chartě a v undergroundu reprezentoval
intelektuály, a když nám v noci došlo pití, poslali jsme jednoho kamaráda,
aby něco sehnal," líčí Čuňas, "vyrazil do blízké vesnice a když skutečně
přivezl půllitr vodky, Němec řekl: Když jste schopni v noci a v pustině
sehnat chlast, budete schopni dělat i časopis! A já na něm s vámi budu
spolupracovat."
V květnu 1979 vyšlo první číslo v nákladu zhruba sto kusů, což bylo přesně
tolik, kolik byl Stárkův Ormig schopen vyrobit. Kromě Stárka a Němce zasedl
v redakci Ivan Martin Jirous. Protože vydavatelé časopisu chtěli obejít
cenzuru a tehdejší předpisy o periodickém tisku, vymezující periodikum tím,
že na obálce je název a číslo, které určuje jeho periodicitu, rozdělili
obálku do čtverců, které dávaly obraz okna. Do každého čtverce pak přibývala
fotografie, na níž bylo něco, co udávalo obsah čísla: jednou to byla muzika,
poté výtvarné umění, literatura, akční umění, film a fotografie.
Tato finta dala časopisu název Vokno. "Nebylo to nic platné, zavřeli nás
stejně," dodává Stárek. Náklad šestého čísla, které bylo věnováno divadlu,
policie zkonfiskovala, následovaly desítky domovních prohlídek, výslechy.
Nakonec byly vyneseny čtyři rozsudky: Jirous byl odsouzen na tři a půl roku,
Stárek na dva a půl roku, další tresty se pohybovaly od patnácti do osmnácti
měsíců ztráty svobody.
MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ - ZÁSLUHA SOUDU O ČESKOU LITERATURU
Stárek míní, že komunistická moc cítila nutnost vypořádat se s fenoménem
undergroundu jednou pro vždy. Pro soudní líčení nechala obžaloba vypracovat
odborný posudek. Ten zpracoval vedoucí katedry české a slovenské literatury
na pražské filozofické fakultě Vladimír Rzounek. "Napsal, že texty jsou
plagiáty a že nemají žádný umělecký charakter," vzpomíná Stárek, "Jirous,
který je kunsthistorik, se však připravil na to, že u soudu rozpoutá
literární diskuzi a že ty umělecké hodnoty dokáže. Nastal soud. Rzounek
přednesl svůj posudek, Jirous se přihlásil a začal: Koho plaguje ve své
poezii Pavel Zajíček? Profesor se podíval na předsedu senátu: Musím
odpovídat? Ne, nemusíte! A bylo po literární diskuzi. Abych to zlehčil,
zeptal jsem se, kolik za ten posudek dostal - bylo to osmnáct set korun."
Později se posudek objevil ve Voknu. "Byl to jediný honorovaný příspěvek,
který jsme kdy vydali," říká Stárek a pokračuje: "Rzounkovi se však nedá
upsat zásluha o českou literaturu. Svým posudkem totiž poslal Jirouse do
Valdic a on tam napsal svou nejlepší sbírku Magorovy labutí písně. Kdyby
neseděl ve vězení, nikdy by to nenapsal - to je Rzounkova zásluha o českou
literaturu!"
Během Stárkova věznění vydávání Vokna ustalo. "Bylo to hlavně kvůli
přetržení konspirativní sítě. Lidé, kteří dělali redakční a editorskou práci
časopisu, neznali ty, kteří ho množili. To bylo propojeno jen přese mne a já
seděl," říká Čuňas.
GORBAČOV: ETO VAŠE DĚLO
Redakční práce a rozmnožovací technika se obnovila až po Stárkově návratu z
vězení v roce 1984. Časopis přešel na cyklostyl, který umožňoval vyšší počet
výtisků. Rozšířil také své zaměření o další kulturní aktivity.
V roce 1987 začíná vydávat Voknoviny, videomagazín a vlastní knižnici.
Pořádá výstavy a festival Východočeský Woodstock v Trutnově zmařený StB.
"Přicházela glasnosť a místní bolševici nevěděli, co to znamená. Mají
zavírat? Nebo se ke glasnosti přihlásit?" vypráví Stárek, "oboje se jim
zdálo nebezpečné, takže raději nedělali nic. V té době jsme si řekli, oni
stejně vědí, kdo to vydává a je jen politickou otázkou, zda je vhodné nás
zavřít, nebo ne. Proč bychom s kamarády, kterým časopis dáváme, neměli
spojení? Nebudeme proti nim přece konspirovat a naplno jsme napsali svá
jména: Jirous, Stárek, Bondy..."
Období klidu však skončilo v okamžiku, kdy do Československa přijel sovětský
vůdce Gorbačov. "Řekl bolševikům okřídlené Eto vaše dělo a oni v tu chvíli
věděli, že si mohou dělat, co chtějí," míní Stárek.
Postih přišel na jaře 1989. Stárek byl potřetí zatčen a za pobuřování
odsouzen na dva a půl roku. "Osmdesátý devátý jsem proseděl ve vazbě v
Hradci Králové a byl to ten nejlepší kriminál, co jsem měl, protože předtím
tam zemřel Pavel Wonka a oni se ke mně chovali jako v bavlnce," vzpomíná
Stárek.
Vokno však vycházet nepřestalo. Poslední samizdatové číslo spatřilo světlo
světa dva měsíce před 17. listopadem. "Tehdy už byla výroba a redakční
práce propojeny a časopis mohl vycházet i beze mě," říká Čuňas.
JAN HRUDKA